Mimo Církev není spásy – zapomenuté dogma
Přepis textu přednášky
Začneme modlitbou. [Memorare]
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že od věků nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod Tvou ochranu, kdo vzýval Tvou moc, kdo prosil o Tvou přímluvu. V této důvěře se také my k Tobě utíkáme, Panno panen a Matko, k Tobě přicházíme, před Tebou stojíme, my kající hříšníci. Dobrá Matko Vtěleného Slova, neodvracej se od našich slov, ale slyš je a vyslyš. Trůne moudrosti a snoubenko Ducha Svatého, oroduj za nás.
Svatý Josefe, oroduj za nás. Svatý Františku, oroduj za nás. Svatý Padre Pio, oroduj za nás.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Chystám se rozebrat téma nauky „mimo Církev není spásy“. Pouštět se do tohoto tématu rozhodně není nic lehkého. Tohle dogma většina lidí neuznává, bohužel i včetně katolíků. A mělo by být jasno v jedné věci. Pokud tohle dogma odmítáte, pak nejste katolík, jste mimo Církev. A celá nauka je o tom, že mimo Církev není spásy. Ale tohle musí každý římský katolík vědět a musí v to věřit. A pokud to odmítáte, jste v bludu. A opravdu to není nic lehkého. A tolik katolíků tohle učení neuznává. Je to k nevíře. Začíná to na nejvyšších pozicích, preláti, biskupové. Můžu pokračovat. Nevěří v něj ani většina kněží.
Vedl jsem spousty debat s jinak dobrými, pravověrnými kněžími, kteří ale nevěří v tohle učení. A každý, kdo se tuhle nauku opováží kázat, se nevyhne pronásledování a útokům. Sám jsem si to zažil. Bude to už 20 let, co kážu všude po světě. A mám za sebou spousty a spousty misií. A to už pak u lidí poznáte, jaké oblasti má ďábel v moci a která témata pak opravdu dokážou některé vytočit do běla. A neexistuje nic, žádná jiná otázka víry, ze které by ďábel šílel jako z toho, když se tato nauka káže ve své plnosti. Byl jsem kvůli tomuto učení doslova popliván. A chvála Bohu za to! Protože podstatné je, že tady jde o spásu. A o to, že se musíme obětovat za spásu duší. Posledně jsem mluvil o krizi mužství. A o tom, že většina mužů a skoro všichni kněží jsou zženštilí. A zženštilí muži vyhledávají pohodlí. A vyhýbají se neshodám a konfliktu v jakékoli podobě. Chtějí si to usnadnit. A tento problém je už v Církvi delší dobu, že se kněží bojí. Bojí se usvědčovat lidi ze hříchu, a tak toto učení nekáží.
Nekázat tuto nauku ale znamená nedostatek křesťanské lásky k bratřím. K těm, kdo jsou mimo Církev. Je to nedostatek lásky. A to zásadní. Protože milovat někoho znamená chtít pro něho to nejlepší. A to největší dobro, které můžeme chtít pro člověka, je věčná spása. K tomu byl stvořen. Aby znal Boha, miloval ho a na zemi mu sloužil, aby s ním mohl pak prožívat nekonečnou blaženost na věčnosti. Církev nám to dokonce říká v posledním kánonu kodexu kanonického práva. Kánon číslo 1752. Nejdůležitější je spása duší. „…a majíce před očima spásu duší, která vždy musí být v církvi nejvyšším zákonem.“ Dokonce i kanonické právo z roku 1983, které je veskrze problematické… Sám kardinál Egan, který ho revidoval, dokonce říkal, že je katastrofa. Ale i tento kodex říká, že nejvyšším zákonem Církve je spása duší. Spása duší.
Toto chci ujasnit hned na začátku svého povídání. Proč o tom tady povídám? Neříkám to, abych někoho urážel nebo vytáčel. Protože z toho mě obviňují. Ten otec Izák, ten se v tom vyžívá, chopí se mikrofonu a omlátí to všem o hlavu. Ale o to mi tady nejde. Hlásat tohle poselství není zábava. A proto se ho většina kněží hlásat neopovažuje. Je to ale nezbytné, jinak bych páchal hřích opomenutí. Každý kněz, který o tomto nekáže, páchá hřích opomenutí. Je to zásadní dogma celé Církve. Všechno ostatní na tom závisí. Protože je to Kristova Církev a Krista od jeho Církve nemůžete oddělit. To nejde. Přečtu vám teď jeden citát od velkého učitele Církve svatého Augustina. Doslova ho cituji, říká: „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“ Konec citace. Rozumíte, co říká? Můžete mít všechno, i svátosti. Jak to? Vezměme třeba pravoslavné – Řeky, Rusy… Mají všech sedm svátostí, ale jsou mimo Církev. Augustin to řekl ještě před schizmatem. A říká to velice jasně. Můžete být skvělý protestantský kazatel, věřit v Otce, Syna i Ducha Svatého… Ale když odmítáte Jeho Církev, odmítáte Krista. A nebudete spaseni. Opravdu nebudete, jak si brzy ukážeme.
Bůh si tedy přeje spásu všech duší. Opravdu všech. V 1. listu Timoteovi 2,3–5 čteme: „Neboť to je dobré a příjemné před Bohem, Spasitelem naším. Ten chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden i prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ V Janově evangeliu 3,16–17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, nýbrž aby svět byl jím spasen.“ To je něco krásného. Proto nás Kristus přišel spasit, abychom nezahynuli, abychom měli věčný život. Desátá kapitola Janova evangelia obsahuje nádhernou pasáž. Protože je tady náš Pán vyobrazen jako dobrý pastýř. A my jsme jeho ovce. A já vždycky upozorňuji, že to není nic lichotivého, protože ovce jsou hloupé. Hrozně hloupé. A Pán se nám snaží říct, buďte pokorní, jste hloupí, a jak se v Janovi píše, beze mě nemůžete dělat nic. Vůbec nic. Ale to nám nedochází. Takže v Janovi 10,11–16, nám Pán říká: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává život za své ovce. Avšak, vidí-li najatý člověk, který není (pravým) pastýřem a jemuž ovce nepatří, přicházeti vlka, opouští ovce a utíká. A vlk lapá a rozhání ovce. Najatý člověk pak prchá, poněvadž je najatý a nezáleží mu na ovcích. Já jsem pastýř dobrý a znám svoje a znají mě moje, jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za své ovce. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivésti, a můj hlas budou slyšeti, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Náš Pán tady říká, že je jen jeden ovčinec, jenom jedna Církev. Jen jedna Církev. Mluví o dalších ovcích. Říká, že přišel pro všechny. Má ovce, které nejsou z ovčince. A my je do ovčince musíme přivést zpátky. Protože když nejste v ovčinci a nejste s pastýřem, přichází vlk a pohltí vás. Přichází Satan a pohltí vás.
Ratolest odříznutá od kmene uschne. V Efezských, ve čtvrté kapitole, čteme, že je jeden Pán, jedna víra a jeden křest. Vždycky říkám, že to nedává smysl. Všech těch 70 tisíc protestantských denominací. Tohle číslo se udává už roky. Teď jich musí být mnohem víc. A kdo to jsou protestanté To slovo samo napovídá. Protestují. Protestovat. Proti čemu protestují? Proti Kristově Církvi. To je stejné, jako protestovat proti němu samému. S protestanty se tedy shodneme, že je jen jeden pravý Bůh. Protestanté stejně jako my věří, že Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Je nekonečně dobrý a nekonečně milující, takže nemůže klamat ani být sám oklamán. Ani klamat ani být oklamán. Proto protestantům vždy říkám: Jak můžete říkat, že jsme všichni bratři ve víře, když nevěříme stejným naukám? Copak může Bůh uznávat všechny ty církve? Všech 70 tisíc denominací? A to máme jenom protestanty. A když si všichni takhle protiřečíte a nevěříte v očistec, v blahoslavenou Pannu Marii ani v eucharistii, nevěříte v sedm svátostí… Většina už dnes ani nevěří, že křest je nutný ke spáse. V Janovi náš Pán mluví o těch, kdo v něho věří. Co to znamená věřit v Krista? Znamená to věřit všemu, co nás naučil. Věřit všemu, co zjevil svaté matce Církvi. Jinak v něj skutečně nevěříte.
Copak je může Bůh uznávat? Nemůže si protiřečit. Smysl dává jedině to, že musí být jediná pravá víra. A tak tedy čteme o tom, jak Bůh svoji Církev zakládá v Matoušovi 16,18: „I já pravím tobě: Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ A to je úžasné! Kristus ustanovuje svou Církev, aby nás vedl. A jak slyšíme a slyšíme to pořád, pekelné brány Církev nepřemohou. Ale řeknu vám, co to znamená, co o tom říkají otcové a učitelé Církve. Někdy mám totiž chuť ty lidi uškrtit, když je slyším říkat, že Církev nikdy nebude zničena. A mezitím duše propadají peklu! Znamená to jen, že až se Kristus vrátí, je slíbeno, že tu bude Kristův zástupce a malý pozůstatek. Malý pozůstatek. A jak se ta chvíle blíží, vidíme, že se ten pozůstatek pořád zmenšuje. Dobře, takže… Bůh zakládá svou Církev. Aby mohl nadále přivádět duše k sobě a naplňovat své poslání čeho? Spasení! Spásy duší. A co se děje dál? Jaký příkaz dává apoštolům před svým nanebevstoupením? V Markovi 16, *15–16, náš Pán říká: „Pak jim řekl: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ Zavržen. A to znamená uvěřit celému evangeliu se vším, co bylo zjeveno. Sv. Pavel říká: „Zachovávejte nauky naučené naším kázáním nebo naším listem.“ Je třeba zachovávat všechny. A jak říká sv. Tomáš Akvinský, když popíráte jednu nauku, popíráte všechny ostatní.
A tímhle se dostáváme… k hlavnímu poslání Církve, jít ke všem národům a všem lidem. A proto by nikdo z nás, římských katolíků, neměl být spokojený, dokud nekonvertují všichni židé, budhisté a muslimové, baptisté a jiní protestanté a všichni ostatní. Protože Kristus za všechny ty duše zaplatil. Proč by měly být ztraceny? Kristus krvácel za každou duši. Takže si nemůžeme říkat: „Žádný strach. Pekelné brány ji nepřemohou.“ A zatím duše propadají peklu. Nemůžeme k tomu přistupovat tak, že se Bůh o to postará, takže klídek. Chce ke spáse duší využít nás, a to nejenom kněze. Protože každý z nás buď vezme s sebou spoustu lidí do nebe, nebo vezme s sebou spoustu lidí do pekla. A tohle je hlavní poslání Církve. Je to naše poslání. A jak nejlépe přivádět lidi ke Kristu a pravé Církvi? Je to především svatý život. Život. A o to na těchto setkáních jde. K tomu tady sdružení Fatima Center máme. Jde o spásu duší. A proto náš Pán posílá svou Matku, protože jsme hloupé ovce. Nedochází nám to. A tak Panna Maria přichází, dělá všemožné zázraky, varuje nás. Ale kdo jí naslouchá? Nikdo. Hrstka lidí. Takže… Dobře, takže Kristus přichází… To přijímáme. Přijímají to i všichni protestanté, že? …a zakládá Církev.
A teď se chci zaměřit na to, kdo jsou členy této Církve. Kdo jsou členy Církve? Protože, jak jsme řekli, duše toho, kdo není v Církvi, nemůže být spasena. Na tuto otázku odpovídá Ludwig Ott v knize Základy katolického dogmatu Píše se tam: „Mezi členy Církve patří ti, kteří platně obdrželi svátost křtu a nejsou odloučeni od jednoty vyznání víry a od jednoty právoplatného společenství Církve.“ V encyklice Mystici Corporis prohlásil papež Pius XII. … Pius XII. byl skvělý papež, prohlásil: „Mezi údy Církve nutno skutečně počítati jen ty, kdo přijali křest a vyznávají pravou víru a sami se uboze neodloučili od Těla ani nebyli z něho pro velmi těžké poklesky vyloučeni.“ Takže „mezi členy církve tedy nepatří…“ Tito mezi členy Církve nepatří: „nepokřtění, otevření odpadlíci od víry a bludaři, schismatici a exkomunikovaní.“ Ano? Tito se za členy Církve nepovažují. „Nepokřtění.“ Narážíme tady na hrůznost jednoho z těžkých hříchů, potratu. Je to něco strašného. Sv. Augustin řekl, že zlovolnost potratu spočívá v tom, že je nemluvňatům odepřeno blažené patření. Jako římští katolíci musíme uznávat, že existuje limbus dětí a taky to, že netrpí vůbec žádné bolesti a jsou ve stavu přirozené blaženosti, ale nemají blažené patření, protože zemřeli, aniž by byli včleněni do těla Kristova. Škoda, že se tím teď nemůžeme více zabývat, ale taky se to týká našeho tématu. V tomhle spočívá zlovolnost potratu. A pak slyšíme říkat některé kněze aktivní v hnutích pro život, že všechny potracené děti jdou do nebe. To přece nejde. To nejde. Nejde to. Dále pak bludaři, schizmatici a exkomunikovaní a tak dále.
Teď bych vám rád něco přečetl z několika církevních nauk. Čtvrtý ekumenický lateránský koncil nás naučil následující. „Zaprvé, zjevenou pravdou je existence jediné pravé ecclesie neboli Církve Boží. Zadruhé, zjevenou pravdou je, že tato jediná pravá Církev je římskokatolická církev, sociální uskupení správně nazývané jako Všeobecná Církev Boží. Zatřetí, je zjeveno samotným Bohem, že vůbec nikdo nemůže být spasen, pokud se v okamžiku smrti nachází mimo tuto společnost.“ Takže pokud nejste v okamžiku smrti sjednoceni s Církví, do nebe se nedostanete. A když dosáhnete věku rozumu, tedy normálně sedm let a více, jste schopni spáchat těžký hřích. A kam půjdete pokud s těžkým hříchem zemřete? Půjdete do pekla. Do pekla. Florentský koncil 1438–1445. Přečtu z Cantate Domino. Je to bula papeže Evžena IV. a píše se v ní: „…pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo, kdo není uvnitř katolické církve, nejen pohané, ale ani židé, ani heretici a ani schizmatici nemůže být účastný věčného života, ale půjdou do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům, Matouš 25,41, pokud by k církvi nebyli před koncem svého života připojeni. A jednota těla církve že má takovou hodnotu, že pouze těm, kteří v ní zůstávají, dávají svátosti církve užitek ke spáse, a posty, almužny, a všechny skutky zbožnosti a cvičení křesťanského boje přináší věčné odměny. A nikdo, jakkoli mnoho almužen by daroval, a i kdyby pro Krista prolil krev, se nemůže spasit, pokud by nesetrval v lůně a jednotě katolické církve.“ Drazí přátelé, tato slova jsou mocná a musíme je brát vážně. A proto musíme jako katolíci být horliví a přivádět duše do Církve.
Dneska slyšíme všemožné nesmysly a bludy. Třeba o tom, že stará Smlouva pořád platí. Blud vedle bludu. Pak vám o tom něco přečtu. Tahle prohlášení, která vám čtu, ta se nedají zpochybňovat. Je třeba je přijmout. Píše se v nich, že nezáleží, kolik rozdáte na almužnu. Můžete být třeba největší dobrodinci světa. Pokud nejste v lůně církve, nemůžete být spaseni, nehledě na to, kolik dobrého jste možná vykonali. A tohle většině nedochází. Co protestanté? Co se s protestantem stane? Řekněme, že je jeho křest platný, což je velice diskutabilní, protože většina protestantů, i ti konzervativnější, si pozměnili křestní formuli. Většina nekřtí ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, ale Stvořitele, Vykupitele, Posvětitele a tak dále. Křest pak ale není platný. Ale dejme tomu, že se ten protestant dožije věku rozumu a spáchá těžký hřích? Jakým způsobem protestant získá odpuštění hříchů? Jak získá odpuštění svých těžkých hříchů? Je to velmi smutné, protože těžké hříchy páchá většina těch, kteří dospějí do věku rozumu. Nemyslete si, že sedmiletí nepáchají těžké hříchy. Páchají. Bohužel jsem už ve zpovědnici slyšel na svých misiích všechno. Malé děti, obzvláště dnes pod vlivem médií… Na telefonech sledují pornografická videa. Je to k nevíře. Páchají ohavné hříchy. Ale jak chtějí protestanté spasit své duše, když jsou v těžkém hříchu? Tohle nikdo neřeší. Kristus tedy přichází a ustanovuje svou Církev proto, aby jenom katolíci museli ke svátosti pokání? Nesmysl. V dalším textu… Singulari quadam z roku 1854, je to alokuce Jeho Svatosti Pia IX. ke kardinálům shromážděným v konzistoři den po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí blahoslavené Panny Marie, 9. prosince 1854. Přečtu její část: S těžkým srdcem se dozvídáme, že v určitých částech katolického světa se objevuje další mylné přesvědčení, o nic méně smutnější, a zmocňuje se duší mnoha katolíků, kteří se nechávají unést nadějí na věčnou spásu pro ty, kteří jsou mimo pravou Církev Kristovu. Nepřestávají starostlivě zkoumat, jaký čeká po smrti osud a stav ty, kteří nejsou podřízeni katolické víře. Svedeni marným odůvodněním si tyto otázky vysvětlují v souladu s touhle pokroucenou naukou. Daleko, ať jsou od nás, ctihodní bratři, nároky stanovovat hranice Božímu milosrdenství, které je nekonečné. Daleko, ať je od nás, snaha prohlédnout Boží úradek a jeho tajemný úsudek, onu nezměrnou hlubinu, kterou lidské myšlení nepronikne. Ale mezi povinnosti našeho apoštolského úřadu patří vyburcovat vaši episkopální starostlivost a bdělost, abyste vyvinuli veškeré možné úsilí odstranit z myšlení lidí ten názor, stejně rouhačský jako fatální, podle něhož je možné nalézt cestu k věčnému životu skrze kterékoli náboženství. Zapojte veškerou svou sečtělost a učenost, abyste ukázali těm, kteří byli svěřeni do vaší péče, že dogmata katolické víry nejsou v žádném ohledu v rozporu s Božím milosrdenstvím a spravedlností.
Víra nám nařizuje držet se toho, že mimo apoštolskou římskou Církev nemůže být nikdo spasen, že Církev je jedinou archou spásy a že kdokoliv do ní nevstoupí, zahyne v potopě. Je třeba míti za jisté, že kdo neznají pravé víry, je-li to nevědomost nezaviněná, nemají vinu za to před tváří Boží. Nyní pak, kdo si může nárokovat schopnost stanovit hranice takové nevědomosti, uvážíme-li přirozenou odlišnost lidí, zemí, přirozeného talentu a mnohé další faktory? Pouze kdybychom byli uvolněni z těchto tělesných pout a viděli Boha, jak je, mohli bychom skutečně pochopit, jak těsný a krásný je svazek spojující božské milosrdenství s božskou spravedlností. Ale dokud dlíme na zemi, zatíženi tímto duši omezujícím smrtelným tělem, držme se co nejpevněji katolické nauky, že je jeden Bůh, jedna víra, jeden křest; není dovoleno zacházet v zkoumání dále. Nicméně, bratrská láska vyžaduje, abychom před Boha předkládali přímluvné modlitby, aby všechny národy ze všech končin došly obrácení ke Kristu. Zasaďme se, jak jen je v našich silách, o spásu všeho lidstva. Ruka Páně není krátká. A nikdy není nedostatek darů nebeské milosti pro ty, kteří po nich upřímně touží…“ Přečtu to znovu. „Ruka Páně není krátká. A nikdy není nedostatek darů nebeské milosti pro ty, kteří po nich upřímně touží a kteří o pomoc tohoto světla prosí. Je potřeba, aby tyto pravdy v myslích věřících hluboce zakořenily, aby pak nebyli nakaženi falešnými naukami, šíření náboženského indiferentismu a lhostejnosti, které vidíme bujet a rozlézat se na všechny strany, což vede ke zkáze duší.“ Přečtu ještě část jiné encykliky Pia IX., na téma šíření falešných nauk z roku 1863. „Opět je zde, naši milovaní synové a ctihodní bratři, nutné zmínit a odmítnout velice závažný blud, do kterého se lapili někteří katolíci, kteří teď věří, že je možné dosáhnout věčné spásy navzdory životu v bludu a navzdory odloučení od pravé víry a katolické jednoty. Takové přesvědčení je nepochybně s katolickým učením v rozporu. Jsou ovšem i tací, kteří se potýkají s nezaviněnou nevědomostí týkající se naší nejsvětější víry, upřímně následují přirozený zákon a přikázání, které Bůh vepsal do srdcí všech, a kteří hotovi k poslušnosti Bohu žijí počestným životem a kteří mohou dosáhnout věčného života díky působení světla a milosti od Boha, který jasně vidí, hledá a zná mysl, duše, myšlenky i životní způsoby všech lidí a který ve své nejzazší vlídnosti a shovívavosti rozhodně nestrpí, aby byl někdo potrestán věčnými mukami, když se neprovinil úmyslným hříchem.“ Dobře. Tohle ještě vysvětlím víc později. A teď po tom, co jsem četl z těchto textů, které mluví velice jasně a otevřeně… Vysvětlím to pak víc.
Projdeme si konkrétní případy. Jako třeba, může být žid spasen? A jak? Může být spasen muslim? Může být protestant na smrtelné posteli spasen, aniž by ho kněz přivedl do Církve? Tohle téma je citlivé. Proč? Protože spousta lidí se obrátila a připojila se ke katolické Církvi. Spoustě lidí zemřeli rodiče, aniž by byli viditelně součástí Církve, na své smrtelné posteli se neobrátili, nebo o tom aspoň nevíme. A to pak vysvětlím a nakonec uzavřu svoje povídání nádherným pravdivým příběhem, který přinese pokoj nebo aspoň naději těm z vás, kteří se v takové situaci nacházíte. Protože spása spousty těchto lidí bude záviset na tom, kdo se za ně modlí. Vzpomeňte, co řekla Panna Maria Fatimská: „Mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“ „Mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“ Teď bych s vámi rád prošel různá prohlášení a texty, ale kdo je jejich autorem, vám řeknu až potom. Jedná se o to, že už nějakou dobu se mezi námi šíří jed falešného ekumenismu a pohlcuje Církev. Tento falešný ekumenismus nám říká, že bychom se měli modlit se židy a s kdejakými voodoo šamany a nevím čím. Nedělám si legraci! Mají v tom, jak uvidíte, prsty i papežové! Teď vám tedy něco přečtu a až pak vám řeknu, kdo je autorem. Dávejte pozor a myslete na to, co jsem doteď říkal o stanovené nauce, které musí věřit každý katolík, a srovnejte to s tím, co uslyšíte teď. Proselytismus. Víte o co se jedná? Znamená to evangelizovat, přivádět lidi, kteří jsou mimo Církev, jít za protestanty a říct jim: „Jste v bludu, můžu vám pomoct? Můžu vám pomoct,“ cokoli, „potřebujete pomoc.“ „Nerozumíte učení o Panně Marii ani eucharistii, sednu nad tím s vámi.“ O to v proselytismu jde, přivádět ty, kteří jsou mimo, do pravého ovčince. Takže cituji: „Proselytismus je mimořádná hloupost…“ „Mimořádná hloupost.“ „Nemá smysl. Je důležité se poznat, naslouchat jeden druhému a lépe poznávat okolní svět.“ Slyšíte to? Jinde zase říká: „Měl bys jít a přesvědčit druhého, aby se stal katolíkem? Ne! Ne! Ne! Jdi a setkej se s ním, je to tvůj bratr a tohle stačí. A jdi mu pomoct. Ježíš nebo Duch Svatý se o zbytek postarají.“ Jdeme dál: „Opět spor o ekumenismu. Nikdy se nehádejte. Nechte teology, ať studují abstraktní skutečnosti teologie ‚Ale co mám dělat s pravoslavným přítelem nebo sousedem?‘ Buďte otevření, buďte přátelští. ‚Měl bych ale usilovat o jeho obrácení?‘ Jedná se o velice závažný hřích proti ekumenismu…“ „Jedná se o velice závažný hřích proti ekumenismu: proselytismus. Pravoslavné bychom na svou víru nikdy obracet neměli.“ A řekl ještě více. „A sdílet osobní zkušenost kříže, abychom vyléčili svá srdce z choroby zatrpklosti života. Je důležité, abyste takto při setkáních jednali. Když se setkáte, je potřeba se sdílet. Ti, kdo jsou křesťané s Biblí, a ti, kdo jsou muslimové s Koránem. S vírou, kterou jste zdědili po předcích. Tato víra vám vždycky pomůže jít kupředu. Sdílejte svou víru. Protože je jen jediný a stejný Bůh. Někteří hlásali tohle a jiní něco jiného, hledejme ale společnou cestu jak dál.“ Tohle je přece rouhání. A mám tu ještě jeden text, od toho stejného. Říká: „Co se židů týče, máme je ve zvláštní úctě, protože jejich smlouva s Bohem nebyla nikdy odvolána, protože Boží dary a vyvolení jsou neodvolatelné.“ Tohle… To jsou bludy. Naprosté bludy. „Jako křesťané nemůžeme judaismus vnímat jako cizí náboženství, ani nepočítáme židy mezi ty, kteří se mají obrátit od falešných model k pravému Bohu. Společně s nimi věříme v jediného Boha, který jedná v dějinách. Společně přijímáme jeho zjevené slovo. Bůh nepřestává konat uprostřed lidu staré smlouvy a poskytovat poklady moudrosti, které pramení ze setkání s jeho slovy. Proto je také Církev obohacena, když přejímá hodnoty judaismu. Navzdory tomu, že některé naše pravdy jsou pro judaismus nepřijatelné, a tomu, že Církev nemůže přestat vyznávat Ježíše jako Pána a Mesiáše, sdílíme také bohatou komplementaritu, která nám umožňuje společně číst texty židovských písem a pomáhat si při dolování pokladů Božího slova.
Sdílet můžeme také mnohá etická přesvědčení a společné úsilí o spravedlnost mezi národy a o jejich rozvoj.“ Uhádnete, kdo je autorem? Papež František. Papež František! A teď zase nedávno… Je to pořád dokola. Vybírám jenom některé věci, ale neproselytizovat těmto lidem, židům, je zásadní nedostatek bratrské lásky a hřích opomenutí. Protože nemůžou být spaseni, dokud nepřijdou do Církve. Co se spásy týče, má Církev to, čemu říkáme nutnost prostředku. A je stanoveno, že každý člověk, opravdu každý… Nutnost prostředku nedává prostor k dohadům. Musíte vědět a věřit, že je jeden Bůh, pravý Bůh a že je to dobrý Bůh. Zadruhé, že poslal svého Syna, aby za nás umřel na kříži. A zatřetí, že pro spravedlivé má připravenou věčnou odměnu a pro bezbožné věčný trest. A proto musíte mít nějakou představu o Svaté Trojici. Copak žid věří tomu, že Ježíš Kristus kvůli nám přišel a pro nás zemřel? Jak tedy může jít do nebe? A tak mě obviňují, že nejsem dost laskavý, když se opovažuji takhle mluvit. Mluvím, protože mi na nich záleží. Chci v nebi všechny duše. Kristus za ty duše prolil svou krev, každičkou kapku. Proč by měl ďábel být vítězem? A proto i svatý Pavel říká, že „víra je ze slyšení“. (Řím 10,17) A proto je kázaní tak důležité. A proto vidíme to selhání v řadách Církve, zvláště v hierarchii. Selhávají tím, že kážou naprostý opak, tedy bludy. Ale chabé kázání… Jestli je víra ze slyšení, říkáte si, proč není tento sál přecpaný lidmi? Protože lidi už nemají víru. A bez víry se přece nemůžete zalíbit Bohu. Bez víry spaseni být nemůžete. Prostě ne. A k těm všem nesmyslům, které jsem teď četl o židech a o staré smlouvě, která pořád platí, papež Benedikt XIV. v roce 1756 řekl následující: „Předně berme na zřetel, že obřady Mojžíšova zákona byly zrušeny příchodem Krista a že už se jimi nadále není možné řídit, aniž bychom tím hřešili od té doby, co bylo vyhlášeno evangelium.“ A pak se mi ani nechce smát, spíše se mi chce brečet, když vidím, jak v některých kostelích zvou na sederovou večeři. A o Velikonocích ve sklepích pořádají sederové večeře podle starého… Účastnit se sederové večeře je velice závažný smrtelný hřích! Kolik katolíků na tu hloupost chodí. A vedou je i kněží. Vedou je do pekla! „Obdobně také vyhlašujeme, že zákony Staré smlouvy, obřady Mojžíšova zákona, rituály, oběti a posvěcování s příchodem Pána Ježíše Krista přestaly platit. Není možné se jimi od vyhlášení evangelia nadále řídit, aniž bychom hřešili. Rozlišování jídel na čisté a nečisté, jak ho najdeme ve Starém Zákoně, náleží k obřadům, které s příchodem evangelia pominuly.“ Dokonce i v novém katechismu, najdeme bludy. Je to strašné. Nemám tu přesné číslo, ale píše se tam: „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“ (§841) Muslimové nemají stejného Boha jako my. V Koránu čteme… A říkají tomu svatá kniha. Pochází to z jam pekelných. Ďábel sám to napsal. Nejspíš tou metodou automatického psaní. Mluvím vážně. Neříkám to z legrace. Jak to může být svatá kniha, když se tam píše, že každý, kdo uctívá Nejsvětější Trojici, bude se navěky smažit v pekle? Jak by to mohli…? Jak by tohle mohli tvrdit? A teď nám říkají, že máme stejného Boha jako oni. Takového, který v Koránu říká 27krát, že všem nevěřícím musí být usekány hlavy. Tedy, pardon, mají být usmrceni. Ale v sekání hlav si libují. Opravdu smutné. V Koránu se píše, že v řekách musí proudit krev nevěřících.
Všimněte si, jak je to démonické. Protože ďábel je opice Boží. Všechno převrací naruby. Bůh říká, že máme položit život za bližní, za nevěřící. Víte vůbec kolik světců se vydalo do dalekých zemí evangelizovat? Víte kolik? Můj duchovní otec, sv. František, patron papeže Františka. Když o něm čtete, nabydete dojmu, že musí jít o nějakého hipíka, který si na něčem ujíždí. Jako v tom ďábelském filmu *Bratr Slunce, sestra Luna. V noční košili tam tančí na střeše a honí vrabce. Hrozná blbost. Doporučuji vám ke studiu životopis sv. Františka od sv. Bonaventury. Zjistíte, jaký byl doopravdy. Byl to tvrďák. Fakt tvrďák. Vysvětlím vám, o co jde. Většina je totiž mimo. Uvidí všechna ta zvířata a ano, sv. František skutečně kázal ptákům… …ryby vykukovaly z vody… A taky sv. Antonín. Ale chápete, co to znamená? Nešlo mu jen o nějaká nádherná zvířátka. Ano, stvoření je nádherné, ale zvířata nemají duši jako my. Sv. Bonaventura dále vysvětluje, co to znamená. A navzdory tomu, co si většina lidí myslí, říká, že František, můj duchovní otec, nikdy v životě nespáchal těžký hřích. Ano, byl i v armádě a zažil různé věci, ale nikdy nespáchal těžký hřích. Byl tak svatý, tak podobný Kristu… Proto to také nakonec Bůh potvrdil stigmaty. Nicméně sv. Bonaventura říká, jako kdyby v něm nezhřešil Adam… Jak to vypadalo v ráji? Zvířata se nebála. Chovala se přátelsky. Ale teď před lidmi utíkají. A všechna ta zvířata se ho nebála a chodila až k němu. Samozřejmě byl zatížen dědičným hříchem, ale bylo to skoro, jako by nebyl. A pak když sv. František odešel do nebe, strhla se hádka. Polovina andělů tvrdila, že je to František, a ta druhá: „Ne, to je Ježíš!“ Skutečně svatý muž! A co by můj duchovní otec sv. František papeži Františkovi k tomu řekl? Nejenom že by k tomu něco řekl, on už to udělal. Sv. František chtěl být úplně stejný jako Kristus. Být v úplné jednotě. A tak prosil Boha, aby zemřel jako mučedník. A šel do Afriky za sultánem, hlavou muslimů, a říkal si: „To bude úžasné. Budu evangelizovat a řeknu jim, ať věří nebo hoří. A oni se buď obrátí, nebo půjdou do pekla. A já půjdu do nebe. Rovnou a přímo.“ Pak se tam dostane a hned ho táhnou pryč, svazují ho a on je naplněn radostí, dostává nakládačku a… přivádějí ho před sultána… …a sv. František sultána vyzývá ke zkoušce. Takže nám tam hoří obrovitánská hranice a jsou tam také jejich kněží, islámští duchovní – imámové. A František vyzve sultána: „Tvoji kněží a já. Projdeme touhle hranicí a ten, kdo uctívá pravého Boha, vyjde z ohně nespálen! A co ti islámští duchovní udělali? Vzali do zaječích, protože vědí, že uctívají ďábla. Nedělá mi problém to pojmenovat. Vzali do zaječích. A toho sultána Františkovo svědectví tak zasáhlo. Ale větší dojem na něho udělalo to, že odmítal hromady peněz. „Nechci peníze, na co? Chci do nebe, udělejte ze mě mučedníka.“ „Dám ti, kolik žen jen chceš!“ „Nechci ženy, slíbil jsem čistotu.“ Takhle vypadá pravá Církev. O tohle v ní jde. Otcové mercedariáni, nádherný řád, jehož založení inspirovala Panna Maria. Tito kněží chodili do cizích zemí a nabízeli sami sebe na výměnu za katolické vězně, kteří byli v zajetí muslimů. „Větší lásky nemá nikdo nad tu, kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele.“ (Jan 15,13) Takhle vypadá pravá víra. A tak pokud ty lidi opravdu milujeme, pokud opravdu milujeme své blízké, kteří jsou mimo Církev, chceme je přivést… Nechceme jim to mlátit o hlavu. Ale to nejprve musíte vést svatý život a ten pak přiláká ostatní. A musíte se za ně modlit a ošoupat si kvůli nim kolena. K tomu se ještě dostaneme. Takže… Vyvstává tu pár otázek, na které lidi chtějí opravdu znát odpovědi. A jsou to těžké otázky. Jak máme smýšlet o spáse těch, kteří se bez vlastní viny nacházejí za hranicemi Církve a kteří nikdy neměli příležitost to zvrátit? To je totiž to, co vždycky slyšíme: nezaviněná nevědomost. Když se člověk nedozví, že je jen jedna pravá Církev, ale není to jeho vina, nemůže za to. Ale nikdo nikdy nemluví o ostatních typech nevědomosti.
Zaviněná nevědomost je důsledkem lenosti. Nebo záměrná nevědomost. To je, když si třeba nejste něčím jistí, ale řeknete si: „Když s tím půjdu za otcem Izákem, určitě řekne něco, co slyšet nechci, a tak za ním vůbec nepůjdu.“ To je velmi vážné, hříšné. Ale zpět k nezaviněné nevědomosti… Abych tedy odpověděl na tuto otázku, půjdu rovnou za sv. Tomášem Akvinským. Odpovídá na ni nádherným způsobem. A říká: „Na tuto otázku odpovíme následovně: Svou nezaviněnou nevědomostí spaseni nebudou.“ Skrze ni „spaseni nebudou.“ „Ale pokud se bojí Boha a žijí podle svého svědomí, Bůh je ve své nekonečné milosti vybaví nezbytnými prostředky ke spáse. Až do té míry, že raději než by je nechal v nezaviněné nevědomosti zahynout, poslal by jim anděla, který by je poučil o katolické víře, pokud by to bylo třeba.“ Krása. Konec citace. A vidíme to v dějinách. Poslouchat ty příběhy je úžasné. Mnohem více, než vy chcete do nebe, vás tam chce mít Bůh. Jeho Syn za vás zemřel. Myslíte, že vás chce o tuto milost ochudit? To by byl tyran. Takže zaprvé víme, že není spásy mimo Církev. Dobře. A zadruhé, svatý Alfons říká, že by bylo rouhání říct, že by Bůh někoho utvrdil v nesprávném náboženství. Proč? Protože by je tím zatratil. A z toho si vydedukujeme, dává to smysl jedině tak, že jim Bůh dá milost uvědomit si, že věří špatnému náboženství. Každopádně pohana, který je v nezaviněné nevědomosti, jak řekl sv. Antonín Maria Claret, by Bůh neposlal do pekla, kvůli jeho nevědomosti, ale kvůli hříchům proti přirozenému zákonu. Pavel píše, že pohané budou souzeni podle přirozeného zákona. Co to je? Co říká Hospodin v Deuteronomiu potom, co předal Mojžíšovi desatero? Tento zákon je ve tvém srdci. Je vrozený. Je krásné sledovat, jak malinké děti rostou. A když vidíte batole, co sotva začalo chodit… Jak děti rostou, začínají víc a víc vnímat. …a udělá něco špatného, hned se ohlíží, protože ví, že lumpačí. To se v nich projevuje přirozený zákon. Že je špatné zabíjet a krást, to ví přece všichni. Takže… K tomu se ještě dostaneme, ale chci vám teď dát příklad, jeden z nejlepších příkladů. Obyčejně nám totiž Bůh poskytne obyčejné prostředky ke spáse. To o čem se mluví ve spojitosti s indiány pohany se nazývá křest touhy. O tom vám povím za chvíli. Ale obyčejně Bůh poskytne obyčejné prostředky, které sám ustanovil. Neustanovil jsem je já, ani Petr, ne. Kristus sám je ustanovil. Je to třeba křest, účast na jeho Církvi… A obyčejně umožní duším, aby byly ty prostředky pro ně dostupné.
Pak jde o to, jestli jsou duše poslušné přirozenému zákonu třeba někde v Amazonii, kde neviděli bělocha ani neslyšeli evangelium. Pokud jsou přirozenému zákonu věrni, Bůh jim, slovy sv. Tomáše, obyčejně pošle misionáře, jako jsem já, aby jim hlásal pravé Evangelium. A teď ten příklad. Jeden z nejúžasnějších případů zaznamenané bilokace v historii Církve je případ ctihodné Marie z Ágredy, která žila v 17. století, v jeho polovině. Byla to sestra františkánka. Konceptionistka. To jsou ti, kteří žijí v klauzuře. Františkánka, svatá žena. A tak se stalo, že když se františkáni vydali do Mexika nebo do Nového Mexika, hledali indiány pohany, protože jim chtěli přinést evangelium. To přece Kristus řekl, jděte ke všem národům. (Mt 28,19) A narazili na indiány v procesí, kterak kráčí lesem. Nesli kříž s tělem našeho Pána a se vším. „Jak je to možné? Byli za vámi běloši?“ „Ne, jste první, které vidíme.“ „A co to? Víte co to nesete?“ „Ano, to je druhá osoba Trojice, Ježíš Kristus, ponížil se, vzal na sebe tělo, spasil nás…“ „Jak to všechno víte?“ Odpověděli: „Víte, posledních pět let…“ A pak vám přečtu z jejího životopisu… „…pět let se nám každý den ve stejný čas na oblaku zjevuje jedna dáma a učí nás katechismus.“ A tak jim františkáni řekli, aby ji popsali a indiáni to udělali. Jeden bratr, františkánský kněz, jako já, řekl: „Já ji znám! To je Marie z Ágredy, vím kde žije.“ Dokonale ji popsali. A tak ho místní biskup posadil na loď. Předtím všechny nechali podepsat svědectví o té události. A poslali s tím toho bratra zpátky do Španělska a on šel rovnou za biskupem. Předá mu to, jdou do kláštera, vzbudí je: „Matko, pojďte dolů, přiveďte sem Marii, ať přísahá na Bibli. Je poslušností vázána mluvit pravdu.“ A ptají se jí: „Bilokuješ se?“ „Ano.“ „Povídej nám o tom.“ A do puntíku to potvrdila. Dále vám k tomu něco přečtu… V této knize… se píšou tato krásná slova: „Tato svatá panna hořela láskou k Bohu a vroucně toužila po spáse duší. Jednoho dne měla vizi a v ní spatřila všechny národy světa. A že větší část lidstva je připravena o Boží milost a po hlavě se řítí do věčného zatracení. Viděla, že mexičtí indiáni kladou milosti obrácení méně překážek oproti jiným národům, které nejsou sjednoceni s katolickou církví. A viděla, že jim proto byl Bůh připraven svou milost projevit. Proto znásobila své modlitby a odříkání s úmyslem získat pro ně milost obrácení. Bůh její modlitby vyslyšel. Přikázal jí, aby tyto mexické indiány vyučovala náboženským způsobům. Od toho dne se těmto divochům pomocí bilokace zjevila více než pět tisíc krát. Učila je o pravdách našeho svatého náboženství a konala zázraky, kterými tyto pravdy potvrzovala. Když byli všichni obráceni na víru, oznámila jim, že k nim budou posláni kněží, kteří je křtem přijmou do Církve. Jak řekla, tak se také stalo. Bůh ve své milosti k těmto dobrým indiánům poslal několik františkánů. Ti byli hluboce ohromeni, když zjistili, že jsou divoši plně znalí katolických nauk. Když se indiánů ptali, kdo jim byl učitelem, řekli, že se jim opakovaně zjevovala svatá panna, učila je katolickému náboženství a potvrzovala ho zázraky. A tak tito dobří indiáni zázračně poznali pravé učení a katolickou Církev, protože následovali své svědomí a dodržovali přirozený zákon. Tímhle způsobem Bůh pracuje.
Dalším příkladem je Korea. Jak se tam dostala víra? Studovali směry myšlení, které se k nim dostaly. A měli tam nějaké učení z Číny, ale bylo katolické. A řekli, že je to jediný směr, který jim dává smysl. A tak poslali dva mládence do Číny, aby s sebou přivedli kněze. Vrátili se o půl roku později s tím, že nikoho přivést nemůžou. Mají tam příliš práce, spousty křtů a tak dál. A tak ty dva poslali do Říma, aby s sebou přivedli kněze. No a o několik let později se ti dva sami vrátili jako kněží. Takhle Bůh koná. Nezahrává si s námi. Nenechal svého Syna za všechny ty duše zemřít, jen aby pak propadly peklu. Bůh se o nás tedy stará. Může tedy být žid na smrtelné posteli spasen? Musel by tomu být nakloněn a dostat mimořádnou milost, protože potřebuje dar víry. Bez víry se nelze líbiti Bohu. (Žd 11,6) Může tedy Bůh přijít a tomu židovi, jak říká Tomáš Akvinský, vštípit znalost? Může poslat anděla? Může udělat spoustu věcí. Ale jde o to, jestli je tento křest touhy platný. Církev mluví velmi jasně. Najdou se katolíci, kteří říkají: „Ne, platí jenom křest vodou.“ Ale ne, Církev zastává platnost křtu vodou, křtu krve a křtu touhy. Je to tedy možné? Papežové, z jejichž encyklik jsem četl, a kterým musíme věřit, říkají že ano. Ale není na nás rozhodovat, kdo se tam dostane a kdo ne. Co a kdy před Bohem platí a jak často… Nevíme. A nemáme se domýšlet. Jak už jsem řekl dříve, Bůh nás nenechává nahlédnout do spousty tajemství. Ale je to možné? Ano. A tady nám zasvítí jiskřička naděje. Rád bych to zdůraznil zvláště těm, kteří mají někoho mimo Církev, kdo jim třeba zemřel. Možná vaše matka nebo otec zemřeli jako protestanté. Církev nás nevede k tomu, abychom řekli, že jsou v pekle. Nemůžeme říct, že jsou v nebi. Ale ani, že jsou v pekle. Protože možná byli schopni učinit určitý skutek víry. Možná jim Bůh dopřál onu milost osvícení a byli sjednoceni s lůnem Církve. Takže když žid nebo protestant nebo muslim obdrží milost křtu touhy, například na smrtelné posteli, pokud nebyl dosud pokřtěn, tak v tu chvíli… A teď to přijde: Do nebe nepůjde jako žid, muslim nebo budhista, ale jako katolík. Protože jsou spaseni v Církvi a skrze ni. Mimo Církev přece není spásy.
Co se týče protestantů… Řekněme, že má protestant platný křest… Náš řád nemá na starost pastoraci ve farnostech, takže jsem nekřtil kdoví kolik lidí, ale nějaké jsem do Církve přivedl. Jako kněze mě nezajímá, že mi ukazují lejstra, že byli právoplatně pokřtění. Jak můžu vědět, že měl při křtu jejich duchovní správný úmysl? Nemůžu, nevěřím jim. A když přijímám do Církve protestanty, vždy je podmínečně křtím. Proč bych si měl zahrávat s něčí duší? Ale řekněme, že má ten protestant platný křest. A teď je na smrtelné posteli. Víme, že je jen jeden křest. A jestli ho má platný, nemůže být pokřtěn znova, a to ani touhou. Tato duše se do nebe dostane jedině jako katolík v těžkém hříchu, když není poblíž kněz. Musí učinit dokonalý skutek lásky. A svatí vám řeknou, že něco takového je obrovitánský zázrak. Když je v tom strach z pekla, není to dokonalý skutek lásky. Vaše láska k Bohu musí být tak ryzí, že se proti němu nechcete provinit. A sv. Alfons říká: „Jak žijete, tak také zemřete.“ Přitom spousta lidí žije špatně a doufá ve spásu na smrtelné posteli. Pořád mi říkají: „Nebojte, zavolám vás, až budu umírat a dáte mi pomazání…“ Odpovídám: „To doufám, už kvůli vám…“ Ale nezapomínejme na to, že „jak žijete, tak také zemřete“. Protestant s platným křtem tedy musí učinit dokonalý skutek lásky a v žádném případě nesmí odmítnout Církev. Aby mohl být žid pokřtěn touhou, musí věřit v Ježíše. Jinak to nejde, protože se jedná o nutnost prostředku. Nemůžete ani odmítat Církev jako někteří pastoři: „Miluji Ježíše, ale ta Církev je nevěstka babylónská.“ Takový člověk půjde do pekla. Propadne peklu.
Teď bych vám rád pověděl pár příběhů, abych vás povzbudil. Jeden se mi zrovna přihodil v El Pasu, při mých posledních misiích. Kázal jsem tam o čtyřech posledních věcech člověka. Zpovídal jsem tam několik dní, asi tak 15 hodin denně. Vyčerpalo mě to, na konci misií jsem byl polomrtvý. Přišli tam skvělí lidé a já jsem jim díky Bohu mohl dopřát pravdu, po které lačnili. Poslední den jsem skončil okolo půl čtvrté ráno. Po celém tom náročném týdnu jsem se akorát polomrtvý svalil na postel. A v tu chvíli mi zazvonil telefon. „Kdo tam?“ Volal mi kamarád Don. „Co chceš, Done?“ „Otče, musíte mi pomoct!“ V pozadí slyším něčí křik. „Moje matka umírá a celý den tady křičí!“ Je protestantka, luteránka. Říkal jsem mu, ať se za ní modlí, že se bez Církve do nebe nedostane. On je konvertita, ale v té době byly všechny jeho sestry protestantky. Řekl: „Moje sestry tady přivedly dva pastory, ale ti se strachem utekli. Ten křik byl tak hrozný. Nezmohli nic. Předčítali tam z Bible a vyháněli ďábla, ale on se jim vysmál.“ Povídám: „Ok, Done, zajdu si pro knihu obřadů.“ Otevřu ji na třetí kapitole, říká se tomu neformální exorcismus, ta dlouhá modlitba od papeže Lva XIII. Znamení kříže latinsky V tu chvíli, když jsem nahlas latinsky vyslovil znamení kříže, nastalo ticho. Odříkal jsem tu modlitbu a řekl jsem: „Done, teď utíkej pro katolického kněze!“ Něco mumlal, já na to: „Běž!“ To bylo někdy v noci. Další den jsem jel s jedním bratrem do Silver City a jak tak řídím, povídám: „Don se mi pak už vlastně neozval.“ Tak mu tedy volám já… Don řekl: „Stal se zázrak! Ti pastoři odtud utekli a moje sestry…“ Dvě ze tří už konvertovaly. „…říkaly: ‚Pastoři odsud utekli, ale sotva zazněla vaše modlitba v latině ukázalo se, že tady je autorita a moc.'“ Uvědomily si to. Takovéhle milosti nám Bůh dává. Neponechá vás v nevědomosti. Jak jsem četl, pokud hledáte pravdu, Bůh vám ji zjeví, různými způsoby. Mnoha různými způsoby. A já mu říkám: „Done, sehnal jsi toho kněze? Zlámu ti obě nohy, jestli pro něho hned nepůjdeš!“ Řekl jsem mu, ať jde s telefonem k matčině posteli a řekne jí tohle: „Mami, chceš abych přivedl kněze?“ Povídám: „Řekni to!“ Don se totiž bál, aby po něm sestry nevystartovaly. Hádejte, co řekla. „Ano, Done, přiveď sem kněze.“ Don pak šel za tradičním knězem. Neřeknu vám jeho jméno, protože bych toho chlapa nejradši uškrtil. Donovi odpověděl: „Je mi líto, pane, nemůžu s vámi. Musím jít učit mládežníky náboženství.“ To je ale pitomec! Je snad teď důležitější jít děcka učit náboženství, zrovna když potřebuje 93letá paní na smrtelné posteli, abych její duši zajistil spásu? Don pak šel za jedním snad 90letým stařičkým monsignorem. Ten pak šel s Donem k jeho matce a pokřtil ji. A tu noc předtím se, po mé modlitbě, se svými dětmi bavila dvě hodiny v kuse. A to byla předtím tak dva týdny v kómatu. Zemřela v lůně Církve, jako katolička. Protože Don dělal, co je třeba, a pořád se modlil růženec. Jak řekla Panna Maria, duše jdou do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje. Don se obětoval a byl odměněn. Jednou na misiích v Oklahomě jsem jako všude kázal, že mimo Církev není spásy, je to důležité. Navštěvoval jsem tam jednoho kněze, který mě přemluvil, abych navštívil jeden pár, který mě k sobě zval. Ta paní mi tam vyprávěla svůj příběh: „Pocházím z rodiny baptistů. A od toho dne, co jsem slyšela vaše kázání ‚Mimo Církev není spásy‘, jsem denně plakala a denně v slzách Matku Boží prosila o obrácení své vlastní matky. Vůbec jsem se o ni totiž nebála, než jste s tím vy začal. A tak se stalo, že byla matka na smrtelné posteli.“ Ten příběh je fascinující. Takže její matka umírá a dcera žádá svého manžela o laskavost: „Vezmi odsud tátu pryč, naposledy to zkusím, nemůžu totiž uvěřit, že by mé modlitby Matka Boží nevyslyšela. Je to přece milující Matka.“ Tak toho otce odvedou pryč a ona se zničehonic zeptá: „Mami, mám tady přivést otce Petra?“ Matka odpoví: „Zrovna jsem tě o to chtěla poprosit.“ A tak tam ten můj kamarád šel, podmínečně matku pokřtil, vyzpovídal ji, udělil biřmování a pomazání nemocných, zaopatřil ji a podal svaté viaticum. Když se její manžel vrátil, vůbec netušil, co se mezitím událo. A tak jsou v tom pokoji, když tu náhle ta dcera vykřikne: „Maminka jde do nebe!“ A přesně v tom okamžiku matka zemřela. Popadla manžela a šla s ním ven: „Musím s tebou mluvit! Víš, jak jsem vykřikla?“ Odpoví: „No?“ „Měla jsem vizi. Viděla jsem obrovského anděla. Tři a půl metru vysoký, světlé vlasy, velikánské ruce… Přistoupil, vložil ruce do matčina těla a viděla jsem jak vyzdvihl její duši.“ Manžel na to: „Mlč! Nikomu to neříkej, řekli by si, že ti hráblo!“ O 4 hodiny později jdou domů a hádejte, co pak bylo dál… Její otec je celý rozrušený, pochopitelně – umřela mu žena… Povídá těm dvěma: „Řeknete si, že jsem cvok, ale něco vám povím. Víš, jak jsi vykřikla, že jde maminka do nebe a tehdy umřela?“ „No?“ „Viděl jsem anděla. Tři a půl metru vysoký, světlé vlasy… Vložil ruce do těla mé ženy a vyzdvihl její duši.“ Neumím to ale říct, tak dobře jako oni. Řekli to stejně, do slova a do písmene. Chvála Bohu! Jako poslední bych vám chtěl vyprávět jeden příběh, který mě zasáhl. A pokud nenažene do očí slzy i vám, je s vámi něco v nepořádku. Tento příběh se stal blahoslavenému Augustinu Cohenovi. Narodil se jako Heřman Cohen, byl židovského původu. Byl to tuším dokonce židovský ateista. Prostě v nic nevěřil a hřešil kudy chodil. Byl velice nadaný, úžasný pianista a tak… Jednou ho pozvali hrát do kostela na benedikci. On byl v zásadě úplný pohan. Hrál tedy při tom žehnání, a když kněz zvedl monstranci s hostií, aby všem požehnal, zničehonic padl na kolena, něco ho prostoupilo… A byl na místě obrácen. Sám Pán ho obrátil na víru! Stal se karmelitánem a vybral si jméno Augustin, kvůli svému předchozímu životu. Budu tedy vyprávět o tomto knězi, otci Cohenovi, a o jeho matce. Ta zemřela bez svátosti křtu, zemřela jako židovka. „V očích nerozvážných se zdálo, že zemřela jako neobrácená židovka navzdory mnohým modlitbám, které za ni obětoval její syn, kněz.“ Kněz, který následující text přeložil z francouzského životopisu světce, říká: „Otec Heřman zasvětil svoji matku Panně Marii ve stovkách modliteb a spousty dalších modliteb obětoval za její spásu. Nikdy v tom ohledu neztratil naději.“ „Poslední hodinka paní Cohenové nastala dne 13. prosince 1855. V tu dobu otec Heřman vedl adventní kázání v Lyonu. Svému příteli onu smutnou novinu oznámil takto: ‚Bůh zasadil mému srdci strašlivou ránu! Má nebohá matka je mrtvá a já setrvávám v nejistotě. Nicméně jsme se tolik modlili, že nezbývá než doufat, že během těch posledních chvil mezi její duší a Bohem proběhlo něco, o čem my vědět nemůžeme.'“ Tato tajemství totiž proniknout nemůžeme. Pokračuje dál: „Bolest otce Heřmana, když se o smrti své matky dozvěděl, si představíme snadno. Tolikrát se přece za ni modlil a o modlitbu za její obrácení prosil. A stejně se zdá, že odešla na soud Boží, aniž by se jí dostalo svatého křtu. Jednou napsal toto: ‚Mám také matku, Opustil jsem ji, abych následoval Ježíše Krista. Už mě nenazývá svým hodným synem, její vlasy již zešedly, její čelo již zvrásnělo a já se bojím, aby nezemřela. Ach ne, nechci, aby zemřela bez lásky k Ježíši. A již po spoustu let čekám u své matky na to, na co u Augustina čekala Monika.' Bůh, zdá se, pohrdl všemi jeho modlitbami a odmítl jeho láskyplná a opodstatněná přání. Jeho víra i láska byly vystaveny těžké zkoušce. Přesto, ačkoli byl jeho žal hluboký, jeho naději v nekonečnou Boží dobrotu nebylo možné nijak podlomit. Nedlouho na to svěřil svůj nepokoj ohledně smrti své matky, jež zemřela bez milosti křtu, sv. Janu Maria Vianneyovi, faráři arskému. ‚Neztrácej naději!‘ odpověděl světec, ‚Jednoho dne, o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie, obdržíš dopis, který ti přinese obrovskou útěchu.‘ Tato slova byla již skoro zapomenuta, když dne 8. prosince 1861, šest let po smrti jeho matky, předal otci Heřmanovi jeden jezuitský kněz následující dopis.“ „Osoba, která ten dopis psala, zemřela v pověsti svatosti. Díky svým spisům o Eucharistii byla dobře známá v náboženském a asketickém světě.“ Byla to opravdu svatá duše, jak o ní svědčilo množství kněží. A toto v tom dopise píše, je to o šest let později. „Dne 18. října jsem se po svatém přijímání ocitla v jednom z oněch okamžiků důvěrného sjednocení s Pánem, kdy se mi ve svátosti své lásky dává pocítit natolik, že v onu jeho přítomnost v ní už snad ani není nutno věřit. Po krátké chvíli mi dal zaslechnout svůj hlas, chtěl mi poskytnout vysvětlení, týkající se rozhovoru, který jsem vedla večer předtím. Vzpomněla jsem si, že v tom rozhovoru vyjádřila jedna moje přítelkyně svůj údiv nad tím, že náš Pán, který přislíbil ve všem vyhovět modlitbám, zůstal hluchý vůči těm, které mu předložil velebný otec Heřman. Ten, který se k němu tolikrát obracel s prosbou o obrácení své matky. Její údiv se skoro blížil nespokojenosti a já ji jen obtížně přivedla k pochopení toho, že spravedlnost Boží je třeba uctívat, ne se snažit proniknout její tajemství. Odvážila jsem se ptát svého Ježíše, jak to, že on, který je dobrota sama, byl schopný odolat modlitbám otce Heřmana a nedopřát mu obrácení jeho matky. Pán mi odpověděl následovně. ‚Proč se Anna neustále pídí po tajemstvích mé spravedlnosti? A proč se snaží proniknout tajemství, která nemůže obsáhnout? Pověz ji, že svoji milost nedlužím nikomu, že ji dávám, komu se mi zlíbí. A když tak jednám, nepřestávám být spravedlivý a spravedlnost sama. Smí však toliko se dozvědět, že dříve bych zpřevracel nebe i zem, než bych nedodržel sliby vydané ve prospěch modlitby, a že každá náležitě vystavěná modlitba, jejíž předmětem je má sláva a spása duší je vždycky vyslyšena.‘ Dodal: ‚A abych ti tuto pravdu dokázal, rozhodl jsem uvést ve známost, co proběhlo v okamžik smrti matky otce Heřmana.‘ Můj Ježíš mě pak osvítil paprskem svého nebeského světla a dal mi pochopit, či snad spíše v Něm uvidět to, co se nyní pokusím vylíčit. Ve chvíli, kdy se matka otce Heřmana chystala naposledy vydechnout, kdy už se zdálo, že je neschopna vnímání a že je téměř bez života, Maria, naše dobrá Matka předstoupila před svého božského Syna, padla mu k nohám a pravila: Odpusť a smiluj se, ó můj Synu, nad touto duší, jež čeká zkáza. Již jen okamžik a bude ztracena, ztracena na věky věků. Snažně tě prosím, učiň pro matku mého služebníka Heřmana to, co bys i ty chtěl, aby pro tvou bylo učiněno, kdyby na jejím místě byla tvá matka a ty bys byl na místě jeho. Duše jeho matky je pro něj to nejcennější. Tisíckráte mi ji zasvětil. Zasvětil ji něžnosti a starostlivosti mého srdce. Mohla bych snad strpět její zkázu? Ne! Tato duše je má! Přeji si to! Nárokuji si ji jako dědictví, zaplacené tvou krví a mým vlastním utrpením u paty kříže. Sotva to svatá prosebnice dořekla, když silná a mocná milost vytryskla ze zdroje všech milostí, z rozkošného srdce Ježíšova, a osvítila duši ubohé umírající židovky, ve vteřině přemohla její tvrdohlavost a vzdor. Tato duše se pak ihned s láskyplnou důvěrou obrátila na toho, jehož milosrdenství se za ní vydalo až do náruče smrti, a řekla mu: ‚Ó Ježíši, Bože křesťanů, Bože, kterého uctívá můj syn, věřím a doufám v tebe, smiluj se nade mnou!‘ V tomto výkřiku, který slyšel pouze Bůh a který vzešel z niterných hlubin srdce umírající ženy, byl obsažen upřímný zármutek nad její zatvrzelostí a hříchy, touha po křtu a vůle ho přijmout a žít v souladu s pravidly a principy naší svaté víry, pokud by byla schopna vrátit se k životu. Tento krok víry a naděje v Ježíše byl poslední pohnutkou té duše. V tu chvíli byla vzata před trůn Božího milosrdenství. Setřásla slabá pouta, která ji spojovala s její smrtelnou schránkou a padla k nohám toho, kdo se jí stal Spasitelem jen vteřinku předtím, než byl jejím Soudcem. Poté, co mi zjevil všechny tyto věci, náš Pán dodal: ‚Nechť se to dozví otec Heřman, přeji si tak utěšit jeho dlouhý zármutek, aby všude blahořečil dobrotě srdce mé Matky a její moci nad srdcem mým.‘ Ubohou nehodnou pisatelku těchto řádků, která je velebnému otci Heřmanovi naprosto neznámá, hřeje u srdce, že by snad mohla stále krvácející ránu v srdci tohoto syna a kněze potřít trochou hojivé masti útěchy. Opovažuje se požádat o milodar vroucí modlitby a chce věřit tomu, že snad neodmítne tu, která ač je mu skutečně neznámá, je s ním přec spojena posvátným poutem jedné víry a sdílených nadějí…“ „Tomuto dopisu, zdá se, přidává na důvěryhodnosti, že byl s předstihem šesti let ohlášen velebným světcem, Janem Maria Vianneyem.“ Je to opravdu krásný příběh. Snad vás povzbudil a dal vám naději, pokud máte někoho, o kom si myslíte, že zemřel mimo Církev. Nevzdávejte to s nimi. Líbí se mi také, že je to skvělá definice křtu touhy. Když se tam na konci říká: „…upřímný zármutek nad její zatvrzelostí a hříchy,…“ „...touha po křtu a vůle ho přijmout a žít v souladu s pravidly a principy naší svaté víry, pokud by byla schopna vrátit se…“ V tom spočívá křest touhy. A tak si řekněme, jaké si můžeme z toho krásného příběhu vzít ponaučení? Těch věcí je moc a moc. Zaprvé, se žádnou duší to nevzdávat, ani po smrti, ani když to vypadá sebehůř. Nikdy. Dále, že na vašich modlitbách záleží a že u Boha není čas. Pro Boha neexistuje čas. Proč nechal Bůh čekat blahoslaveného Cohena šest let, než mu zjevil, že je jeho matka spasena? Není to na první pohled poněkud kruté? Byl zlomený. Na kolenou za svou matku prosil. Ale Boha nikdy nevinil, nikdy se nevzdal naděje. Myslím, že je to taky proto, že u Boha není čas. Bůh tak ví, jak moc se budete modlit za svou matku nebo otce mimo Církev, které jste neviděli do Církve vstoupit. Nevíte, co se událo mezi Bohem a tou duší. Ale neříkám vám, že jsou v nebi, ale říkám vám: bojujte za jejich duše. Čiňte pokání, nechte za ně sloužit mše… Bůh může udělit duši milosti s předstihem. Bůh počítá se všemi modlitbami v následujících 20 nebo 30 letech, ať už za vaši matku, otce, tetu, strýce nebo kohokoli. Stejně jako to udělal s Pannou Marií. Milost neposkvrněného početí jí Pán udělil s předstihem, před svým ukřižováním. A to je úžasné!
Také se od blahoslaveného Cohena můžeme učit vytrvalosti v modlitbě. Nikdy se nevzdávejte, nepřestávejte se modlit a důvěřovat Bohu. Především jde o to, že existuje křest touhy. Mnozí to popírají. Hlavně feeneyisté, ti hlásají pouze křest vodou. Poslední věc, Panna Maria Fatimská říká, že mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo nemodlí ani neobětuje. Malá Jacinta, sv. Jacinta. Je moje oblíbená. Této holčičce bylo šest, když jí Panna Maria ukázala peklo. Od té doby už nebyla jako dřív. Nemohla přestat, pořád činila pokání. Říkala, že nechce, aby šly duše do pekla. Zemřela v devíti jako těžce zkoušená duše. Zemřela úplně sama, v jedné nemocnici. Byla skutečně sama? Ne, byla s ní naše Matka. Jacinta dala vše, co měla, aby pomohla spasit duše, co neznala. Duše cizích lidí. A co vy? Necháte se tou holčičkou zahanbit? Jste ochotni za duše bojovat? Jednoho mého známého, coby novice, občas učíval otec Mateo C. Boevey, zakladatel praxe intronizace Božského Srdce v domovech. Říkával jim: „Takže vy, chlapi, se chcete stát kněžími?“ Oni přikyvovali. Na to on: „Jste ochotni přinášet oběti? Jste ochotni přinášet oběti za spásu duší? Někdo je přinést musí.“ A na to se ptám i já vás. Jste ochotni přinášet oběti za své blízké? Přinášet oběti za to, aby se židé, budhisté a muslimové dostali do nebe? To je opravdová láska. Nebojte se toho. Rád bych vás povzbudil k dalšímu studiu tohoto dogmatu. Máme o něm také skvělé knihy. Otec Mueller napsal knihu The Great Catholic Dogma. Otci Fentonovi vydalo na to téma knihu nakladatelství Angelus Press. Přečtěte si ty knihy a utvrďte se v tom, nadchnete se pro záchranu duší. Poslední ponaučení z příběhu je zasvěcení se Panně Marii. Blahoslavený Cohen mě něco naučil, asi jako každého mě totiž učili, že můžeme zasvětit Panně Marii sami sebe a rodiče můžou zasvětit své děti, protože nad nimi mají rodičovskou autoritu. Ale otec Heřman zasvěcoval svoji matku, a sama Maria to řekla, tisíckráte. Od té doby, co to vím, se modlím jinak. Zasvěcuji všechny! Obzvláště zasvěcuji své nepřátele! Své nepřátele obzvlášť. Drazí přátelé, doufám, že vám má slova pomohla a že podle toho budeme jednat. Mějme víru v naši Matku, vzpomeňte si, co v tom příběhu řekla, když předstoupila před svého Syna, tak krásná slova. Říká, že si tu duši nárokuje, že je zaplacená jeho utrpením, ale nejenom jeho utrpením, ale také… „Přeji si to!“ Přečtu to ještě jednou. „Zasvětil ji…“ Panna Maria tady říká: „Mohla bych snad strpět její zkázu? Ne! Tato duše je má! Přeji si to! Nárokuji si ji jako dědictví, zaplacené tvou krví a mým vlastním utrpením u paty kříže.“ Je to Spoluvykupitelka! Její poslání je totožné s tím Kristovým. Spása duší. Církevní otcové a spousta svatých o tom mluví. Říkají, že zasvěcení se Panně Marii je známka předurčení. Zasvěťte jí sebe, zasvěťte své děti, zasvěťte, koho můžete… A Bůh jim požehná a požehná i vám. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Vzdáváme ti díky, Bože, za všechna tvá požehnání. Neboť ty žiješ a vládneš navěky. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.